Veřejné versus soukromé investice
Díky několika posledním krizím a zvyšování bohatství obyvatel se na scénu vrací různé investiční příležitosti a objevují se jiné, úplně nové možnosti. V dnešním článku probereme, co jsou tzv. „veřejné“ a „soukromé“ investice, jak se chovají a pro koho budou vhodné.
Co jsou veřejné a soukromé investice
K pochopení určitého tématu často pomůže podívat se do minulosti. V dobách, kdy se kapitálové trhy začaly formovat, žádné pojmy jako veřejné či soukromé investice neexistovaly. Pokud chtěl člověk investovat (a pokud si to vůbec mohl dovolit) nebo zkrátka vytvářet příjem jinak, než vlastní živností nebo prací pro někoho jiného, měl několik možností. Mohl investovat do svého podnikání jako podnikatel (továrník apod.), mohl nakoupit pozemek nebo budovu k pronájmu (kapitalista), mohl peníze na úrok půjčit jako věřitel nebo subjekt podobný dnešní bance (což bylo v různých dobách zákony více či méně omezováno) nebo mohl spojit svoje síly s někým jiným a založit s ním společný podnik a výnosy si následně rozdělovat. Možností tedy nebylo příliš. Všechny ale měly společného jmenovatele – podmínky každého obchodu byly určovány na základě dohody zúčastněných stran. Dalo by se tedy říct, že všechny tyto investice se tvářily jako investice soukromé, privátní.
Postupem času se však vyvíjely organizované trhy – burzy, na kterých se s investičními aktivy, jako byly dlužní úpisy (dluhopisy) nebo podíly na společnostech (akcie) začalo obchodovat hromadně. Díky tomu, že se následně uzavíralo velké množství stejných nebo podobných obchodů, přešlo se od individuálního vyjednávání spíše k vyhlašování centrálních tržních kurzů. Tím se začal utvářet pojem „veřejná investice“ nebo „veřejně obchodovatelná aktiva“ tak, jak je známe dnes. Umístění aktiva na trhu záviselo téměř výhradně na tom, jak schopný jste byl obchodník a jak moc bylo vaše „zboží“ důvěryhodné pro ostatní.
V průběhu několika období růstu získávaly burzy na důležitosti, zvětšoval se objem obchodů a objevovali se první profesionální obchodníci, kteří nevyužívali burzu pouze jako instrument usnadňující obchodování, ale udělali si z obchodování a spekulací velice výnosný byznys. Docházelo tedy ke specializaci. Důsledkem toho bylo, že na účastníky obchodů byly kladeny mnohem větší nároky po stránce odbornosti. Pokud jim nevyhověli, byli vystaveni na milost či nemilost těmto profesionálním „žralokům“, kteří byli schopni je pomocí různých machinací prakticky přivést na mizinu.
Lidé tak volali po regulaci ze strany zákona. První velké regulace začaly na počátku 20. století, jejich vliv se potom zvyšoval především po krizích, kdy některé státy obchodování de facto neomezeně kontrolovaly. Vzniklo velké množství pravidel jako např. kdo může obchodovat, které tituly mohou být připuštěny k obchodování, které obchody jsou povoleny a zakázány atd. Stará čínská moudrost říká, že čím více pravidel existuje, tím více se objeví lidí, které je budou porušovat a obcházet. Stalo se tak mnohokrát, že regulace měla úplně opačný důsledek, než pro který byla zřízena. Mimo to zapříčinila nárůst korupce, deformaci trhu (mnoho subjektů se na trh díky byrokracii neměla šanci dostat), zvýšení nákladů spojených s obchodováním a monopolizaci obchodování, protože noví účastníci měli komplikované se na trh dostat.
V dnešní době jsou veřejné kapitálové trhy jedním z nejvíce regulovaných odvětví ekonomiky vůbec. Díky rozšíření moderních technologií se na světových burzách ročně zobchodují biliony dolarů. Přesto mnoho investorů burzovní investice opouští a vrací se s hledáním zajímavých příležitostí zpět k soukromým investicím.
Pokud to tedy shrneme, veřejná investice je taková, která se veřejně obchoduje na burze, jako jsou akcie, dluhopisy, ale také třeba podílové fondy, které tato aktiva nakupují. Soukromé investice jsou zejména investice do veřejně neobchodovatelných akcií, investice do soukromých projektů, do rozvoje společností (venture capital) nebo do startu zajímavých projektů a firem (start-up / seed capital).
Efektivnost trhů
V ekonomii se často objevuje tajemný, takřka mýty opředený pojem – ekonomický zisk. Každá ekonomická škola jej vykládá trochu jinak, nicméně dá se vyložit následovně. Firma (nebo jiný subjekt) při svém hospodaření vytváří příjem. Z něho jsou hrazeny náklady, rezervy, amortizace apod.; zbytek představuje zisk (neuvažujeme zde daně). Zisk je zde chápán jako určitá prémie za podstoupené riziko plus časová hodnota peněz. Zkráceně – zisk je moje odměna za to, že jsem podstoupil určité riziko, že o peníze mohu přijít, a za to, že jsem peníze neutratil a na nějakou dobu jsem se jich „vzdal“. Ekonomický zisk však znamená to, že mimo výše uvedené „odměny“ vydělám peníze i na tom, že můj produkt na trhu chyběl nebo že inovací či restrukturalizací snížím náklady. Zkrátka že přijdu s něčím novým.
přijatelné míry rizika. Investor se v tomto případě také nemusí přímo starat o řízení investice. Prověření investoři a investiční společnosti mohou do projektu snáze zapojit i část bankovních peněz a zvýšit návratnost vlastního kapitálu. To platí zejména pro projekty z oblasti nemovitostí.
Čtěte také
Další možností je investice přímo do základního kapitálu vybrané projektové společnosti, popř. vklad kapitálu kombinovaný s poskytnutím půjčky. Takto investují např. takzvaní „business angels“ . Business angels jsou podnikatelé-rentiéři nebo manažeři, kteří hledají nové výzvy jak z hlediska výnosů, tak z hlediska managementu. Zakládají společné podniky s tvůrci zajímavých projektů a výměnou za potřebnou část kapitálu získávají dohodnutou část podílů na ziscích a většinou i vedení.
Investice do privátních příležitostí nemusí být určeny pouze těm nejbohatším. Profesionálně řízené fondy private equity jsou k dispozici často již od investice ve výši jednoho milionu korun, přímé investice do začínajících projektů (start-up) se pohybují i okolo 500 tisíc Kč.
Výhody a nevýhody soukromého investování
Privátní investice se mohou pochlubit velice zajímavými výnosy, a to často nejvyššími vůbec při zachování přijatelné míry rizika. Bývají také zakládány na předem vybrané projekty s průhlednou strukturou. Investor tak může poměrně snadno vyhodnotit, jak je úspěch projektu reálný a jaké riziko od něj může očekávat. Výhodou je také přímá komunikace mezi managementem a investorem. V případě přímé investice do projektu mívá investor vždy své zástupce ve vedení nebo alespoň dozorčích radách. Není vzácností, když tyto pozice zastává osobně i sám investor. Vyšší rizika související s těmito investicemi jsou tak částečně kompenzována možností podílet se na aktivním řízení. I v případě investice přes fond bývají private equity investoři na VIP listech správcovských společností a mají pravidelně k dispozici důležité informace související s jejich investicí.
Výhodou bývá i umístění projektu v blízkosti bydliště investora. Je vždy lepší investovat do projektu, kolem kterého denně jezdíme do práce a s jehož vedením se známe osobně, než do akcie neznámé společnosti v Japonsku, kde ředitele známe pouze z fotografie na webových stránkách.
Investice do private equity nejsou pro každého. Nesou s sebou rizika, která souvisejí především s vyhodnocováním rizika. Proto jsou doporučovány investorům, kteří už s investováním nebo podnikáním mají nějaké zkušenosti, ideálně s oborem, do kterého investice zasahuje. Od investora se také očekává, aby byl dostatečně trpělivý. Projekty private equity jsou často investice na 2-5 let a je velice obtížné či prakticky nemožné investici prodat dříve. Těžko řeknete například dělníkům na stavbě, aby rozebrali cihly z třetího patra budovy a prodali je, protože potřebujete manželce koupit nové auto...
Závěrem
Privátní investice se neřadí mezi nejbezpečnější. Nesou s sebou určitá rizika, která se ale z pozice investora dají alespoň částečně řídit. Jejich výnosy bývají velice zajímavé a projekty mívají jasný a průhledný investiční příběh, který bývá založen na stabilních ekonomických základech a ne na tržních spekulativních bublinách. Díky těmto vlastnostem jsou velice oblíbené mezi náročnějšími investory.
Zejména v České republice jsou však privátní investice rozšířeny velice málo. Úplně přesná data získat nelze, ale odhaduje se, že v ČR se využívá maximálně 10-20% potenciálu privátních investic. Zbytek zajímavých projektů se buď financuje prostřednictvím bank (především realitní projekty), nebo nejsou pro nedostatek kapitálu realizovány vůbec. Pro investory v ČR i blízkém okolí tak existuje obrovský potenciál, který čeká na využití.
Článek poskytl Michael Jindra. Autor je projektovým manažerem investičního klubu InvestClub.cz